Jazyk 

Aktualizace  | Medžugorje  | Poselství  | Články a aktuality  | Videa  | Galerie[EN] | Mapa stránek  | O ...[EN]  | Kniha návštěv

www.medjugorje.ws » PDA version » Poselství z Medžugorje » Komentář k Poselství z Medžugorje, 25. února 2010

Komentář k Poselství z Medžugorje, 25. února 2010

Otevřte své srdce Bohu, aby vás On proměnil a utvářel ke svému obrazu!


 

Poselství z Medžugorje, 25. února 2010

Drahé děti! V tomto milostiplném čase, kdy se i příroda připravuje vydat ty nejkrásnější barvy v roce, vás já vyzývám, dítka, otevřete svá srdce Bohu Stvořiteli, aby vás On proměnil a utvářel podle svého obrazu, aby se tak všechno dobro, které usnulo ve vašem srdci, probudilo k novému životu a k touze po věčnosti. Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu.

V tomto milostiplném čase

Vstoupili jsme do čtyřicetidenního postního období, které nám Církev nabízí jako milostiplný čas ve kterém máme prožít pravé obrácení a proměnu, abychom obráceni a proměněni účinně oslavili Ježíšovo Vzkříšení.

Maria nás vybízí jako apoštol Pavel, abychom se otevřeli Bohu Stvořiteli a abychom Mu dovolili, aby nás proměňoval a utvářel podle svého obrazu. Pavel nás přemlouvá: Jako spolupracovníci vás napomínáme, abyste nepřijímali milosti Boží zbytečně. Protože Bůh říká: v čase milosti jsem tě vyslyšel a v den spásy ti pomohl. Teď je doba milosti, teď je čas spásy (viz 1 Kor 6, 1-2).

Postní doba je stejně jako advent časem milosti. V prvokřesťanské době bylo Svatopostní období časem, kdy katechumeni, to je ti, kteří se připravovali na svátost křtu, přijímali poslední poučení před křtem. Církev se i dnes spolu s kandidáty křtu připravuje na pravou oslavu velikonočního třídenní. Provádí to zříkáním se příjemností a požitků. Z toho pramení i sám název Postní období. A dnes, jako v minulosti, jsme my věřící povoláni, abychom konali různé podoby pokání a duchovních cvičení, abychom více než jindy četli Písmo svaté, abychom pozorně poslouchali postní kázání, zamýšleli se nad tajemstvími Kristova života, abychom se horlivějším slavením eucharistie úspěšněji připravovali na pravé slavení svátosti smíření a obnovu křtu, tedy křestního slibu, při velikonoční vigilii.

Ve středověku se v Postním období konaly různé formy přísné kajícnosti. Dnes, jako formu pokání, Církev prvořadě doporučuje pomoc chudým lidem. Ze svých zdrojů máme pomáhat hladovým a chudým, ať osobně nebo prostřednictvím Charity, a tak umožňujeme společné slavení eucharistie, svátosti lásky. Jako skutky lásky nám Církev doporučuje, abychom navštěvovali nemocné v nemocnici, opuštěné, staré osoby v jejich domovech. Skutky směřující k dobru bližního jsou pravými kajícími skutky. Církev stále, a zvláště v Adventě a v Postním období, vyzývá věřící k solidaritě se všemi, kteří jakýmkoli způsobem trpí.

Zvláště otevřete svá srdce Bohu…

Je strašné drama, když se člověk odmítá otevřít Bohu. Současný člověk je lhostejný k nadpřirozenu, je svobodomyslný, agnostik, spotřebitel. Bezuzdně užívá věci a vášně. Uzavírá se Bohu. Ale Bůh, ať chceme nebo ne, vniká do jeho světa i do jeho života. Boží Syn se stal člověkem podobným nám lidem ve všem, kromě hříchu. Vztyčil svůj stan v našem středu a přeje si s námi putovat a v nás žít. Pán říká každému z nás: „Hle, stojím u dveří a klepu, poslechne-li někdo můj hlas a otevře dveře, vejdu k němu a budu večeřet s ním a on se mnou.“ (Zj 3,20)

Ježíš každému z nás nabízí své dobrotivé slovo, svoji radostnou zprávu, svoji lásku a svůj mír. Ježíš vlastní tajemství života. Od každého žádá, aby mu otevřel srdce, aby mu ponechal prostor ve svém životě, ve svém domě, ve svém městě…

V tomto postním období otevřeme dveře svého srdce a svého rozumu Kristu, upřímně Mu slibme, že budeme žít jako jeho přátelé, staneme se jeho spolupracovníky a svědky té radosti, kterou je On jediný schopný nám darovat. Jedině ve společenství s Ježíšem se těžká životní cesta stává příjemná a radostná. Otevřme se Mu, přátelme se s Ním, putujme spolu s Ním svým životem a budeme požehnaní, blažení a šťastní.

Přitom mnozí řeknou: Jak Mu mám otevřít srdce? Vždyť Ho nevidím, necítím, neslyším jeho klepání… Kdo takto mluví projevuje, že nemiluje Boha, že nemá rád Ježíše z Nazareta. Abychom Ho mohli pocítit, musíme Ho mít rádi. Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (J 14,23). Jenom ten, kdo je zamilován do nějakého člověka, jako chlapec do dívky, chce s ním být stále, hovořit s ním, přátelit se s ním. Láska je síla, která popohání jedny k druhým. Láska je cesta s mnoha kroky. Zachvacuje celou naši bytost. Je potřeba se vydat na tu cestu lásky a jít po ní v odpuštění, v dobrotě, milosrdenství a trpělivosti…

Naše srdce má kliku jenom z vnitřní strany. Nikdo do něj nemůže vstoupit, jestli my mu z vnitřní strany neotevřeme. Nikdo nemůže vstoupit jestli není žádoucí, jestli ho naše srdce nemá rádo. Ježíš, jako snoubenec z Písně písní, říká: "Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubice má, má bezúhonná! (Píseň 5,2). Jsme ochotní otevřít mu bránu svého srdce? Jsme ochotni Mu říci: „Pane, potřebuji Tě! Jestli Mu otevřeme bránu, jestli Ho přijmeme do svého srdce, pocítíme všechno teplo jeho lásky a blízkosti.

Aby vás On měnil a přetvářel ke svému obrazu

Čtyřicetidenní postní cesta nám připomíná čtyřicetileté putování vyvoleného národa pouští z otroctví do zaslíbené země. Naše cesta z otroctví hříchu – cesta obrácení a pokání – je podobná náročné cestě pouští. Ale pro dosažení cíle se vyplatí podstoupit tuto cestu: ta vede k setkání při Vzkříšení, k novému životu ve svobodě dětí Božích. Kdykoli i my ve svém únavném každodenním životě prožíváme něco jako kousíček radosti ze vzkříšení, kdy nám Bůh otevírá pohled pro svoji spasitelnou přítomnost v našem životě.

Na první neděli postní čteme Lukášovu zprávu, jak byl Ježíš zkoušený na poušti. Ježíš pobytem na poušti na sobě obnovuje dějiny vyvoleného národa. Jako byl lid zkoušen na poušti, stejně je na poušti pokoušen i Ježíš. Proto si Lukáš, jako jediný, všímá skutečnosti, že se „Ježíš plný Ducha Svatého vrátil z Jordánu a Duch Ho čtyřicet dnů vodil pouští.“ (Lk 4,1) Lukáš jako i druzí evangelisté, zdůrazňuje tři zkoušky, které představují nějaké biblické zpodobnění (paradigma) pokušení: 1. chtivost chleba, 2. bohatství, moc a vládu; a 3. zkoušení Boha, honbou za magií a pseudo-náboženstvími. Tyto tři zkoušky jsou významné. Doléhají na každého člověka. Ježíš se vzepřel těm pokušením. Postní období nás vyzývá, abychom se askezí, cvičením se v odříkání, připravovali na boj se Zlým, abychom ho překonali.

O druhé neděli postní čteme Lukášovu zprávu o Ježíšově proměnění na hoře. (Luk 9,28-32). Podle Lukáše je Proměnění jednou ze zastávek na Ježíšově cestě k Jeruzalému, kde prožije utrpení a smrt a bude oslaven slávou Vzkříšení.

Sláva budoucího království Božího byla Ježíšovým učedníkům ještě skryta, jako je i nám skryta. Ale i nám jsou jako učedníkům dány znamení světla, která nám pomáhají zvládat životní neštěstí a zkoušky. Jediný Lukáš poznamenává, že se Ježíšova tvář změnila, „když se Ježíš modlil“, tak Lukáš popisu Proměnění, které vyčetl z Markova evangelia (Mk 9,2), dává nový charakter.

Za nějakých osm dnů vede Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupí na horu, aby se modlil (Lk 9,28). Tento údaj odhaluje, že Lukáš, vzdělaný Řek, lékař, Ježíšovo Proměnění spojuje s prvokřesťanským nedělním slavením eucharistie. Eucharistie je schůzka věřících s Ježíšem na hoře v lásce, modlitbě a darování se. Ježíš vede své učedníky na horu, na které zakusí blízkost Boží. V těch chvílích má Ježíšova modlitba významnou úlohu. Když Ježíš jde vstříc své křížové cestě, vidí potřebu zůstat pevně spojený s Bohem v modlitbě. Když mi věřící ve víře upíráme pohled na Ježíše, který se tajemně proměňuje v eucharistii, svoji cestu a svoje následování Ježíše vidíme v novém světle Vzkříšení, cesta, která někdy není až tak zářící, jak bychom si přáli.

Věta „Když se modlil, vzhled jeho tváře se proměnil a jeho oděv zazářil“, zdůrazňuje sílu modlitby, rozhovoru s Bohem. Modlitba a půst opravdu mění vzhled člověka, ti, kteří se modlí častěji, více a lépe mají zářivější vzhled tváře, jasnější pohled, svítivější oči. Z jejich těla vyzařuje nějaká tajemná síla. Modlitbou a půstem čistíme své city, poznáváme, že v nás je toho mnoho skrytého s čím nesouhlasíme: potlačené násilí, nepříjemný vztah k bližním, závist, zloba, zklamání, hořkost…často se naše pocity při každodenním jednání s našimi bližními znečišťují. Modlitba, spojení s Bohem a s Ježíšem je jeden ze způsobů, jak se toho všeho osvobodit a být čistý, průzračný zářící, jako byl Ježíš po modlitbě na hoře. Tu zkušenost s modlitbou měl i Mojžíš. Svatopisec knihy Exodus zaznamenal: Kdykoli Mojžíš vycházel po rozhovoru s Bohem, aby Izraelcům řekl, co mu Bůh nařídil, Izraelci viděli jak z Mojžíšovy tváře vychází nějaké světlo“ (Ex 34,35). Pro evangelisty je tato „sláva“ na tváři Ježíšově odlesk oné slávy, kterou bude Ježíš obdarován až vstane z mrtvých (Lk 24,36).

Stačí si jen připomenout tvář matky, která se sklání nad dítětem: Není nic čistějšího na této zemi než smích dítěte v náručí usměvavé mámy. Tato mateřská ikona tak prostá a blízká v celé své kráse je podobou hluboké pravdy modlitby. Modlitba je ve svém jádru setkáním s Trojjediným Bohem, který nás stvořil, posvětil a obnovil ke svému obrazu. Modlitba ve svém jádru je rozhovorem při setkání s Bohem. A jako se člověk nemůže setkat s druhým člověkem bez užívání projevů těla: úsměv ve tváři, přátelský hlas, stisk ruky, tak se i naše setkání s Bohem uskutečňuje v člověku Ježíšovi.

Učedníci při této příležitosti na hoře Proměnění, jako i později v Getsemanské zahradě, usnuli; přemohl je spánek (Lk 9,32). Když se probudili, a když si začali být vědomi toho, co se děje, nadšeně zvolali: „Mistře, je nám tady dobře!“. To je ontologický výkřik lidské přirozenosti, která je křtem spojena s Bohem Otcem, Synem a Duchem Svatým. To je nevyjádřené přátelství, skryté v oblaku víry, které našemu srdci není v ničem vzdálenější, jestliže přijmeme, že věrní jemu za každou cenu vytrváme s Ježíšem na cestě modlitby. Ježíš, člověk, nás hluboce spojuje s Bohem, a umožňuje nám, že patříme na zář božské osoby, stejně jako tu zář sledovali učedníci na Táboře. Všechno to není daleko od našich zkušeností. Proměnění je v podstatě, proměnou lidské tváře. To, co učedníci zažili na hoře je tak mocně uchvátilo, že zůstali bezeslova: „Mlčeli a nikomu v těch dnech neříkali co viděli“ (9,36).

„Bratři, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal, a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem je břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit“ (Fp 3, 17-4,1).

Pro porovnání poselství s jinými jazykovými verzemi vyberte

 

PC version: Tato stránka | Medjugorje | Zjevení[EN]  | Poselství  | Články [EN]  | Galerie[EN]  | Medjugorje Videos[EN]