Komentář k Poselství z Medžugorje, 25. října 2002

I toto Mariino poselství, jako většina jejích poselství začíná výzvou k modlitbě. V tuto chvíli nemá, co by nám důležitějšího a potřebnějšího řekla. Matka Maria si přeje, abychom se zastavili a začali být jako Ona naplněni radostí a vděčností. K radosti a vděčnosti by nás měla dovést modlitba. Ona nezná jinou cestu než tu, kterou nám tak vroucně po celé roky doporučuje. Kdyby znala jinou cestu, jistě by ji před námi neskrývala. Ona je matka, která miluje každé své dítě, tudíž nás nemůže a nechce klamat. V jejím případě nebudeme zklamáni, když Ji poslechneme a k Ní se utečeme.

Proto se i svatý Bernard modlil: „Vzpomeň, milostivá Panno Maria, že nikdy nebylo slýcháno, že bys někoho opustila, kdo se k Tobě o ochranu utíkal, Tvoji pomoc žádal a o Tvoji přímluvu prosil.“ Mnozí zakusili a hmatatelně zažili sílu a činorodost modlitby. Nejmocnější je děkovná modlitba, která otevírá Boží srdce, ale nejdříve bránu našeho srdce, kterou k nám Bůh může a chce vejít.

To, co nám Panna Maria doporučuje, dává do rukou a chce vložit do srdce, je modlitba, která nám může připadat tak prostý a slabý prostředek o kterém je těžké lidským rozumem a logikou uvěřit, že je jím možné něčeho velikého dosáhnout. Jenom prostí skutečně rozumějí Boží řeči: „Je psáno: 'Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.' 1 Kor 1,20: Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?

1,21: Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.

1,25: Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. A Ježíš v Duchu Svatém volá: „Slavím Tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a mocnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče! Tak se Ti zalíbilo.“ (Lk 10, 21)

Opravdu jenom maličcí poznávají Boha, poznávají Matčinu přítomnost i zde v Medžugorji. Známe i z evangelia, že ani sám Ježíš nemohl pomoci těm, kteří k Němu přicházeli plní sami sebe s kopci vlastní pýchy. Bůh sám v nich neměl prostor do kterého by mohl vejít a nabídnout svoji záchranu. My sami vytváříme modlitbou prostor Bohu, ale bez toho prostoru On v nás bývá bezmocný a nemůže do našeho života vstoupit.

Svatá Terezie z Avily říkala: Bůh čeká na naše rozhodnutí, aby pak mohl v našem životě všechno sám vykonat. Bůh je trpělivý, čeká na nás celý život, a nečeká s ničím jiným než s láskou, aby nás obdaroval a obohatil sám sebou. Čeká na každé lidské srdce, na každou rodinu, kdy ho přijme, jako drahého hosta a přítele, kdy mu otevře dveře svého domu, jako to udělal Zacheus a nastal nový život, naplněný život v jeho srdci, které teprve tehdy začalo být vděčné, schopné odpouštět a dělit se. Svými lidskými silami toho můžeme udělat málo.

Lidskou silou je nemožné stát se svatým, je nemožné odpouštět, milovat, dělit se o svůj čas a o své srdce s druhými. Často v našem životě není problém v tom jestli něco někomu můžeme nebo nemůžeme odpustit, ale větší problém je v NEODPOUŠTĚNÍ a to je problém svobody, kterou máme. Problém je i v tom, že jsme snad sami nedovolili Bohu, aby nám odpustil, a ani jsme nezakusili, že On nám již odpustil.

Dovolme Matce Marii, aby nás vedla ke svému Synu Ježíšovi, abychom se stali radostnými a vděčnými Bohu, lidmi, kteří vidí a poznávají Boha ve svém životě, v každém člověku, kterého On nám dává na životní cestu.

Fra Ljubo Kurtović
Medžugorje, 26. 10. 2002