Prof. Ljudevit Rupčić o fra Slavkovi

Můžete nám říci, jak dlouho jste znal otce Slavka a kde jste se seznámili?

Zesnulého fra Slavka znám od doby, kdy byl studentem. Studoval v Sarajevu teologii a já jsem tam byl jeho profesorem. Učil jsem biblistiku. Už mezi studenty vynikal, protože byl zvlášť pilný a své povinnosti plnil svědomitě. Byl mi nápadný jako nadaný student. Co se týká jeho povolání ke kněžství, měl jsem dojem, že o tom nikdy nepochyboval. Neptal se, je-li povolán od Boha nebo ne, ale již velmi brzy se snažil plnit Jeho vůli stále lépe a svědomitěji.

Můžete definovat význam otce Slavka pro Medžugorje?

Když teď souhrnně hodnotím všechny aktivity otce Slavka před Medžugorjem a v době zjevení Panny Marie zde v Medžugorji, docházím k přesvědčení, že Bůh ve stejném plánu, v němž naplánoval zjevení Panny Marie zde v Medžugorji, plánoval také činnost otce Slavka tady.Fra Slavko přišel do Medžugorje hned na počátku zjevení Panny Marie, a to dobře připraven pro svou činnost, už vyzrálý, se solidním teologickým vzděláním, s hlubokou vírou a dokonalým kněžským chováním. Přišel sem a bylo to tak, jako by na něj už byli všichni čekali. Vycházel z hlubokého přesvědčení, že zjevení Panny Marie zde jsou pravá, a že proto její poselství jsou také poselství nebes. A už moc nepřemýšlel ani nezkoumal, ale snažil se Panně Marii zde pomáhat, aby její poselství byla lépe šířena a dokonaleji pochopena.Bylo jeho významnou snahou, aby zjevení byla v každodenním životě přijímána a uskutečňována. Neznám nikoho, kdo tak silně odpověděl na výzvy Panny Marie, jako on. Nikdo jiný se k ní tak velkomyslně nepřipojil. Jeho úlohou bylo šíření poselství, snažil se především, aby lidé prohlubovali svoji víru, aby se obraceli a aby se stávali novými lidmi, lepšími křesťany. Nikdo jiný také nebyl, ani přibližně, tak angažovaný jako on.

Nikdy se neptal, zda jsou zjevení Panny Marie pravá nebo nepravá, byl o jejich pravosti hluboce přesvědčen a směroval všechny své síly na šíření a uskutečňování poselství Panny Marie. Než to vyžadoval od jiných, chtěl tím napřed sám žít, osvědčit pravost a zdůraznit nutnost, aby poselství Panny Marie byla převedena v činy. Málo lidí žilo tak jako on, málo se jich obrátilo jako on, málo se jich modlilo tak jako on. Málo se jich tak radovalo jako on z duchovní obnovy, kterou zde Panna Maria zahájila. Jsem přesvědčen o tom, že u něho mělo povolání ke kněžství a povolání stát se zde apoštolem Panny Marie stejný původ.

A on na toto volání zcela vědomě odpověděl. Využil všechna svá přirozená nadání; byl mimořádně jazykově nadán, ve své pastorační činnosti byl neúnavný, měl dobrý přístup k lidem a bylo pro něj málo pracovat jenom na tomto místě: cestoval po celém světě.

Když se vrátil z nějaké cesty, nikdy nebyl unaven, ale byl pln radosti, poněvadž ve své činnosti byl velmi šťastný. Když shrnu všechna tato fakta, musím říci, že neznám člověka na celém světě, který měl takový apoštolský zápal, který byl takovým křesťanem jako fra Slavko.

Jestli je někdo svatý, tak je to on.

Velmi mnoho pracoval a velmi málo spal. Myslíte, že se příliš vyčerpal?

Sám sebe nešetřil. Ráno, když jsme se shromáždili v kostele, nepřišel ze své ložnice, nýbrž z Kopce zjevení. Tam meditoval, tam sestavoval plány, tam odevzdával Panně Marii svou lásku a tam také dospíval k rozhodnutím, co bude toho dne nebo i později dělat.Jeho konec je zároveň také jeho odhalením a shrnutím celého jeho života. Zemřel na Križevaci, po ukončení pobožnosti křížové cesty. Celý jeho život byl křížovou cestou. Na této cestě prožil víceméně všechno, co také Kristus prožil. Poznal nepochopení, i od těch, od nichž by byl mohl očekávat více porozumění a lásky.

Zažil také podceňování, musel si nechat líbit, že byl považován za náladového.

Ten, kdo ví, co je láska, ví také, že se všechno muselo tak stát. Poněvadž všichni zamilovaní jsou poněkud zvláštní. Jeho život nebyl jednoduchý, ale žil ho rád, život kříže.

Není snadné, když nejste nikomu ve svém okolí i na celém světě podobný. Avšak věděl, tak jako sv. Pavel, komu uvěřil a doufal v Něho skrze své vyznání. Zatím co naslouchal poslednímu zastavení křížové cesty, uvědomil si zřejmě svoje vzkříšení, své oslavení v nebi, které bude bez konce. O tom jsem velmi hluboce přesvědčen.

Byla roztržka mezi Mostarem a Medžugorjem, mezi Mostarem a otcem Slavkem také osobní?

Fra Slavko ve svém životě často zažil nepochopení, obzvlášť kvůli svým názorům a své práci. Ty byly utvářeny hlubokou vírou a opravdovou láskou k Bohu a k bližnímu. Nikdo a nic ho nemohlo odvrátit od jeho přesvědčení.

Zamiloval se do Panny Marie, miloval její poselství a žil pro ně. Právě proto, že měl hlubokou víru, měl hlubokou úctu před lidmi, zvláště před takovými, kteří byli v nouzi. Narážel na nepochopení, avšak to ho nerušilo. Měl v sobě hlubší přesvědčení, že poznal pravdu a že je povinen zachovat se podle této pravdy. Slitovával se nad druhými, nebyl jejich nepřítelem. Ty, kteří nebyli stejného mínění jako on, spíše litoval než by je odmítal nebo jimi pohrdal. Je důležité poslouchat více Boha než člověka. Právě proto, že měl hlubokou víru v Boha, měl také hlubokou lásku a hlubokou úctu k lidem.

Válka v naší zemi způsobila u mnoha lidí velkou chudobu. Čím více bylo bídy, tím větší byla dobrota otce Slavka a tím více jeho srdce tlouklo pro zmírnění těchto běd.

Ujímal se všech, o nichž slyšel a k nimž mohl přijít: vyhnaných, opuštěných a smutných. Staral se především o děti, které ztratily jednoho nebo oba rodiče. Pro všechno, co nemohl udělat sám, vyhledával spolupracovníky po celém světě. A nacházel přátele, zvlášť v Západním Německu a v Americe, kteří ho podporovali ve starosti o lidi, kteří válkou velmi trpěli a dostali se na pokraj bídy.Tak vznikla dětská vesnička pro osiřelé děti a s jeho pomocí i komunita Cenacolo v Medžugorji pro drogově závislé. Slavko věděl, že materiální a vnější chudoba má svoji příčinu ve vnitřní duchovní nouzi, a staral se o to. Angažoval a nadchnul lidi na celém světě pro duchovní obnovu. Do zvláštního domu "Domus pacis" přicházeli lidé z celého světa. Tam se pořádaly semináře, tam byli lidé obnovováni a připravováni přidat se jako angažovaní křesťané, kněží či laici, k Mariině armádě, podílet se na jejich mateřských starostech a vzít do péče co možná nejvíce nešťastných.

Ve svém životě disponoval velkými projekty, velkými obnosy. Bylo na něm také cosi revolučního. Je možno pohlížet na problémy, které měl - třeba s poslušností - také kladně?

Otec Slavko měl velmi hlubokou víru. Věděl, že je třeba v první řadě poslouchat Boha a milovat lidi. To byla směrnice jeho života. Když byl přesvědčen, že něco je vůle Boží, ujal se toho s celou duší. Vůbec se nešetřil. Byl trpělivý k těm, kteří nesdíleli jeho mínění.Doba ukáže, a už ukázala, že otec Slavko měl pravdu. Kritérium, jak všechno tady je pravdivé, dal Ježíš Kristus sám v evangeliu, když řekl, že dobrý strom se pozná podle dobrého ovoce. Toto ovoce zde je velkolepé a nezničitelné. Žádný z jeho protivníků nikdy nepochyboval o těchto plodech. Doufal, že i oni časem dojdou k poznání.

Jaký byl vztah mezi otcem Slavkem a mostarským biskupem?

Už jsem se o tom zmínil, i když jsem přímo neuvedl jméno. Na některé věci se jejich mínění rozcházela, ale proti víře otce Slavka, proti jeho morálce nemohl nikdo nic namítat. Proti jeho zbožnosti, jeho apoštolskému zápalu, jeho starostlivost i o chudé nemohl ani biskup nic říci.

Proč byl proti jeho práci? Myslím jenom proto, protože nepoznal pravdu o Medžugorji tak hluboce jako fra Slavko. Kdyby mostarský biskup poznal Medžugorje a všechno, co z Medžugorje vzniklo, tak dobře, soutěžil by s otcem Slavkem, především ve věcech, v nichž otec Slavko tak vynikal.