O. Francis Farry, Irsko: Medžugorje je jednou z nejkrásnějších součástí mé duchovní formace

O. Francis Farry (41 r.) z Donegal (Irsko) byl vysvěcen na kněze 1. srpna 2007. Medžugorje je součástí jeho duchovní a emocionální formace. Přinášíme vám jeho svědectví:

Do Medžugorje jsem prvně přijel v roce 1995. Tehdy mi bylo 29 roků a byl jsem velmi ztracený. V té době jsem byl taxikář a finančně jsem na tom byl dobře. Měl jsem vlastní dům v Dublinu, ale přitom jsem byl velmi ztracený. Něco jsem hledal, ale nemohl jsem to najít. Nemohl jsem najít smysl života.

Před příchodem do Medžugorje jsem měl víru jen velmi povrchní. Moji rodiče jsou katolíci, chodili v neděli na mši svatou, ale byli to katolíci jenom podle jména, jako mnoho dalších dnes v Irsku. Můj otec pracoval celý život na policii, tak jsem i já chtěl být policajt, ale stal sjem se šoférem. Čtyři roky jsem byl řidič kamionu. Řídil jsem rád a ve 22 letech jsem se stal samostatným taxikářem v Dublinu. Pracoval jsem pět nocí týdně a na svůj věk jsem měl velmi dobrý plat. Hmotné věci mi přesto štěstí nepřinášely.

Vozil jsem lidi na pití a nakonec pracovního dne jsem i já šel pít. Měl jsem veliký problém, ale současně jsem i hledal štěstí. Viděl jsem, že to, co svět nabízí je velmi povrchní. Cítil jsem v sobě prázdnotu a začal jsem pít čím dál víc. To byl problém celé mojí rodiny. V Irsku je to častý rodinný problém, a když je v rodině nějaký problém, už není klid. Naše rodinné vztahy byly skutečně zlomené. Pracoval jsem čtyři, pět nocí týdně a ostatní jsem pil. Myslel jsem si, že dokážu kontrolovat přijímání alkoholu, ale problém byl stále větší a větší, a bylo stále hůř a hůře. Každý víkend, po dvou nebo třech dnech opíjení se, jsem si říkal: už nikdy víc, ale… ztratil jsem kontrolu nad tím úplně. Nevěděl jsem co mám dělat.

Jedné noci v r. 1993 – bylo mi 27 roků – jsem se velmi rozzlobil a velmi jsem se opil. V takovém stavu jsem řídil a zažil jsem těžkou dopravní nehodu.

Lidé se mně ptají jak jsem se stal knězem… Setkal jsem se s naším Pánem v neštěstí. To byla životní křižovatka. V té době jsem skutečně hledal Boha. Zlobil jsem se na sebe, na život, na rodinnou situaci. Neměl jsem klid. Můj život byl tak prázdný. Dělal jsem tolik chyb. Před tím samotným neštěstím jsem si v hloubi srdce říkal: Jestli je Bůh, najdu ho.

Při tom neštěstí bylo auto úplně zničené. Velkou rychlostí jsem vletěl do jednoho stromu. V nemocnici jsem ležel pět týdnů. Měl jsem těžkou zlomeninu kyčle, poškozený nerv, a zraněnou pravou nohu. Po několika týdnech v nemocnici mi řekli, že ten nerv už nikdy nebude v pořádku. Po návratu z nemocnice jsem ještě šest měsíců chodil o berlích. To mi dalo čas, abych brzdil, abych se zamyslel nad tím co dělám a nad svým životem. Byl to skutečný zázrak, že jsem z toho neštěstí vyvázl živý. Byla to velmi, velmi vážná nehoda. Za rok jsem se vrátil do zaměstnání. Noha byla stále ještě ve špatném stavu.

Jednoho dne za mnou přišel můj bratr a řekl mi, že v Dublinu je jeden kněz s darem léčení, a protože lékaři říkají, že ten nerv nemohou uzdravit měl bych se pokusit navštívit jeho. Jmenuje se Audan Carroll, jezdí se skupinami do Medžugorje.

Šel jsem k němu na mši a on při mši mluvil o Medžugorji. Tehdy jsem o Medžugorji ještě nic nevěděl. On říkal, že má levné jízdenky. Jestli někdo chce jet do Medžugorje, že u Marian Pilgrimages jsou ještě volná místa. Po mši jsem za ním šel do sakristie a řekl jsem, že bych chtěl jet.

Poprvé jsem přijel do Medžugorje v roce 1995. Tehdy jsem ještě o Medžugorji nic nevěděl, a pochopil jsem, že až do příchodu do Medžugorje jsem nevěděl mnoho ani o své víře ani o Bohu ani o Panně Marii. Byl to velmi příjemný týden, našel jsem radost a mír, které jsem dlouho hledal a nikde nenacházel. Hledal jsem na špatných místech. Byl jsem prázdný a nevěděl jsem jak zaplnit tu ohromnou prázdnotu. Ten týden v Medžugorji byl velikým odrazovým můstkem v mém životě. Pochopil jsem, že Bůh existuje jak o tom mluví i poselství. Cítil jsem, že Panna Maria je mi skutečnou matkou a to mne hluboce dojímalo. Pochopil jsem, že Ona jako matka se o mne stará. V té době se moje rodina úplně rozpadla. Potřeboval jsem ten pocit, že jsem u Panny Marie ve svém domě. Cítil jsem se být hluboce spojený s Pannou Marií, protože i moje Matka byla diagnostikována jako alkoholik… Díky Medžugorji byl uzdraven i můj vztah k vlastní matce.

Po návratu domů jsem začal každý den chodit na mši svatou, snažil jsem se modlit růženec… a nadále jsem bojoval s alkoholem. Myslel jsem, že nad tím mám kontrolu, ale neměl jsem. Myslel jsem, že si mohu ve společnosti vypít skleničku, ale to jsem si nemohl dovolovat. Naposledy jsem se napil na Štědrý večer roku 1996 po několika hodinách práce v taxíku. Pil jsem zase celou noc. Tu noc jsem si vůbec nešel lehnout. Ten den jsem někomu telefonoval, byl jsem velmi opilí a velmi zraněný. Řekl jsem jí, že už nikdy nebudu pít, jestli mi odpustí co jsem jí udělal. Řekla, že mi odpouští…

Já jsem si tehdy myslel, že bez alkoholu nedokážu vést žádný společenský život, ale pochopil jsem, že začínám být šťastnější. Pokoj ve mně vzrůstal, mohl jsem mít více důvěry sám k sobě. A uvědomoval jsem si jakousi radost. Na té cestě k střízlivosti mi Medžugorje velmi pomohlo, protože jsem každý den chodil na mši a prosil jsem Boha o milost, abych zůstal střízlivý den za dnem, od jedné Eucharistie k druhé. To jsem dělal a Panna Maria mi pomohla skrze růženec.

V Medžugorji nám říkali, že se po návratu domů máme zapojit do nějakého modlitebního společenství.

Hledal jsem v Dublinu modlitební skupinu, která by mi vyhovovala: mariánská, eucharistická a charismatická. Našel jsem. Chodil jsem tam každé pondělí; byli ke mně velmi hodní a hodně mi pomohli. Našel jsem přátele a podporu. Byl to projev Boží prozřetelnosti. V červnu 1997 šla skupina na duchovní cvičení. Nás bylo asi 15 a připojilo se ještě pět dalších lidí. Při duchovních cvičeních byla modlitba za uzdravení, mše svatá a po ní byl i výstav Nejsvětější svátosti oltářní. Kdokoli si přál mohl vystoupit dopředu a modlit se za uzdravení. Já jsem seděl stranou. Sebral jsem odvahu. Vstal jsem a šel jsem dopředu, klekl jsem si před Nejsvětější svátost. V srdci jsem prosil za uzdravení a skupina se modlila se mnou. V těch chvílích jsem se modlil za vnitřní uzdravení, za emocionální uzdravení mé zlomenosti a ne za fyzické uzdravení mé zraněné nohy. Tak jsem se modlil v srdci. Najednou jsem slyšel někoho jak říká: „Proto napravte pokleslé ruce a třesoucí se kolena, upravte stezky pro své nohy, aby chromá noha nebyla bezvládná, ale aby se co nejvíce uzdravila.“ Zdálo se mi, že to přichází od Boha, přímo od Nejsvětější svátosti. Vstupovalo mi to přímo do srdce. Neznal jsem tu ženu, která to říkala. Později mi řekla, že je to citát z Bible, z listu Židům 12, 12. Ani ona neznala mne a nevěděla nic mé nehodě a zranění nohy.

Následující večer jsem navštívil svého otce, abych mu řekl tu dobrou zvěst. Celé hodiny jsme v kuchyni mluvili. Vyprávěl jsem mu o uplynulém dni, byl jsem velmi vzrušený. On to našel v Bibli, ale měl jiný překlad. Existuje jen jediný překlad Bible ve kterém je uvedena „chromá noha“. Obdivoval jsem to jak se Bůh stará. Zná mne tak dobře! Ví, který překlad Bible je potřeba použít. U Boha nejsou náhody. Sliboval mi tělesné uzdravení, a já jsem o ně ani nežádal!

Neštěstí se stalo v červnu 1993! Ten rozhovor s mým otcem se uskutečnil v červnu 1997. Otec se podíval do svého denníku: Neštěstí bylo přesně před čtyřmi roky, v jednu hodinu deset minut po půlnoci, na sekundu přesně! Já jsem trochu pozapomněl na své neštěstí při kterém jsem se ptal, existuje li Bůh. A On mi dal odpověď na moji otázku o čtyři roky později. Přesně na sekundu! Bůh říkal, že to nebyla náhoda. Potvrzoval uzdravení, znal každou sekundu mého života.

V Medžugorji jsem pochopil, že Bůh existuje. V Medžugorji jsem našel svůj domov. Po Medžugorji moje víra stále více rostla. Každodenní mše se stala centrem mého života.

Povolání ke kněžství přišlo v roce 1998 když jsem byl na duchovních cvičeních v Anglii. Bál jsme se toho povolání, ale cítil jsem ho v srdci. Věděl jsem, že na ně musím odpovědět. Věděl jsem, že je Bůh se mnou. Teď jsem zde jako kněz. Mše svatá, kterou jsem slavil v Medžugorji v kostele sv. Jakova je jednou z mých prvních mší svatých. Zde v Medžugorji jsem naslouchal i své první svaté zpovědi. Ale před tím než jsem sám přijal prvního kajícníka ke zpovědi jsem se šel vyzpovídat k fra Svetozarovi…

Mám plnou důvěru v poselství Medžugorje. Byl jsem tu dvacetkrát, nejčastěji sám. V Medžugorji jsem se naučil poslušnosti ke katolické církvi. Medžugorje je částí mé duchovní a emocionální formace. Jedna z nejlepších částí mé formace.

Jsem šťastný, že jsem kněz.